Byla jsi tu pro mě
já tě neviděl.
Měla jsi vše co potřebuji
já byl nespokojený.
Dávalas mi Lásku
já ji odmítl.
Držela bys mě v těžkostech
já jsem tě od sebe odháněl.
Měla jsi vše, měla jsi oči jen pro mě
já tě pokaždé, pokaždé zranil.
Chtěla jsi mé štěstí,
já chtěl tvé neštěstí.
Nedala jsi na sobě znát
že jsem pro Tebe zkáza.
Nedával jsem najevo
že jsi mé štěstí.
Bál jsem se že raním sebe,
a přitom jsem tebe zabíjel.
Nebála jsi se o sebe,
raději jsi sama sobě ubližovala.
Já tu ted stojím nad hrobem,
nad tou schránkou tvého života.
Už mě nikdy nepotěší Tvůj úsměv,
Tvá slova Lásky a utěchy.
Už nikdy Tvé dlaně nesevřu ve svých,
Tvou tvář již nikdy nepohladím.
Už nikdy se nebudu moci obracet k tobě o radu,
Tvé pomoci se nedočkám.
Už nikdy....?
Hlavně je to velmi bolestivé, když zjistíme že si vážíme sebe a na druhé kašleme.
Uvědomění si že se kolem nás pohyboval člověk který nás miloval, který nám pomáhal, a my mu to oplácely jen kyselým ksichtem a ustavičnou drzostí, to je fakt dost bolestivé.
Nejhorší je že napravit se to už nedá tak aby to bylo zapomenuto.
často je tomu tak ve vztahu k rodičům..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.