Naše hřeby do Jeho nevinných rukou

,,Je naše vina, že Ježíše ukřižovaly, naše hřeby Jej přibily na dřevo kříže" 

Ježíš říká at Jej nasledujeme, ale at si vezmeme svůj kříž sebou.
Máme se tedy po celý život plahočit s našimi poklesky a pády, s našimi nevyřešnými spory a hádkami? S našimi leckdy hodně pošramocenými vztahy v rodinách, mezi přáteli? 
Ano, ale s tím plahočením to není zase tak vážné, protože On nám ten náš kříž ulehčuje. Svým slovem, pomocí od bližních, svou přítomností v eucharistii.  

Nebyl by to ale člověk aby neměl ještě něco v záloze.
Celý život si někteří z nás necháváme schované hřeby, které během své cesty postupně zatloukáme do svých křížů.
A jsme v tom rafinovaní, pro jistotu se chceme pojistit že nám naše spása výjde tak Jej k tomu kříži přibíjíme aby se On za nás vydal. My se leckdy jen z povzdálí koukáme jak se Ježíš plahočí s křížem v davu.
Mnohdy se ani už nedíváme protože to už nevnímáme.
Naše svědomí stále k nám promlouvá, je to Boží hlss v nás ale my jej prehlušíme pokaždé hlukem okolniho světa. Myšlenkami na to co budeme zítra dělat, co si oblečeme komu co řekneme.
Nevnímáme tu reálnou skutečnost že zatím tam venku je Ježíš přibíjen na kříž našimi hřeby zlých skutků, jedovatých slov, pomluv a křivých svědectví proti Němu i bližním.

Hřeby zlých činů. HŘÍCH z nás činí spolupachatele vraždy