Zábradlí Obvykle pomáhám své matce, která je už v pokročilém věku, při chůzi nahoru a dolů po schodech. Ona se přitom někdy tak pevně chytí a drží zábradlí, že se nemůžeme ani pohnout. Tehdy jí říkám: „Mami, musíš se pustit zábradlí. Jinak se nepohneme.“ Podívá se na mne žalostným pohledem a řekne: „Když já se bojím, že spadnu.“ „Ale, mami, spíš spadneš, když se budeš takhle křečovitě držet,“ říkám jí. „Napočítám do tří. Když se nepustíš, odejdu.“ A tak se chtě nechtě pustí, ale po dvou schodech se už zase drží. Když nás někdo pozoruje, asi mu to připadá komické. Tak nějak vypadá i můj vztah a moje komunikace s Bohem. Držím se pevně „zábradlí života“. Držím se malých věcí, které mi dodávají pocit jistoty. Asi to vypadá směšně, jak se držím těch malých zbytečností. Bůh je však trpělivý a ví, kam se ubírám a jak mne může chránit a vést.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.