Nakloněné ucho k modlitbě

K Tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo.
( Žalm 65,3)

Je to veliká skutečnost, že my lidé smíme mluvit k Bohu, to znamená, že se k Němu smíme modlit a On nás chce slyšet. Žalmista říká:

,,Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se snad ten, jenž vytvořil oko?" 
( Žalm 94,9)

Jaká je to milost, že ten velký Bůh k nám naklání Své ucho!

Pro nás věřící je tu více různých vyjadřovacích způsobů, jak smíme k Bohu mluvit. David se modlí: 

,,Dopřej, Hospodine, mé modlitbě sluchu, věnuj pozornost mým prosbám. V den svého soužení  volám k tobě a ty mi odpovíš." 
(Žalm 86, 6-7)

Modlitba je důvěrný, normální styk, který smíme mít s Bohem. Když jsme v těžkostech, stává se modlitba snažnou prosbou.

Někdy  je modlitba ještě usilovnější:

,,Hospodine, k tobě volám, pospěš ke mně, dopřej sluchu mému hlasu, když tě volám!"
(Žalm 101,1)

Volání věřícího je výrazem vlastní bezmocnosti a poznání, že jen Bůh může pomoci.

,,V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu. 
( Žalm 18, 7)

Avšak jak to je, když nemáme sílu k volání ani k modlitbě? Bůh nakloní své ucho, aby slyšel naše vzdychání a sténání. Naklonění Jeho ucha je výraz Jeho lásky a milosrdenství. Jeho ucho je vždy pozorně obráceno k našim modlitbám, proto k Němu stále volejme.